Řešení vnitrobloku ve spolupráci se zahradními architekty Flera
Z textové zprávy
To místo nás zprvu popravdě trochu vyděsilo. Pustina ošlehávaná studeným únorovým větrem, bezdomovci hlasitě protestující proti focení, sevření mezi dotírajícím normalizačním sídlištěm, frekventovanou hučící výpadovkou bůhvíkam, strašidelnými krabicemi skladů, barevně uřvanou benzínkou a navazující bahnitou savanou, na které může vyrůst za pár let cokoliv, jen ne vítaný soused. Soudobé příklady blízkých realizací tyhle fobie jen posilují. Řečeno se starověkými kartografy- zde žijí lvi, s literáty pražských sídlišť- tady chcíp pes. Kurva beznaděj, hovno budoucnost.
Ptáme se sami sebe, jestli bychom tady uměli žít, nebáli se pustit děti ven. A taky čeho se v tom neukotveném území chytit. Je nám jasné, že v sobě prvotní negativní pocity musíme potlačit, převrátit je naruby a vytvořit si tu vlastní ráj na zemi. Ostrov klidu, do kterého zasahují vnější vlivy co nejméně. Naším ústředním konceptem je vlastně to vůči okolí nejsobečtější gesto- vymezit se proti němu, nenechat ho do sebe vstupovat, nemuset se na něj dívat a skoro na něj zapomenout. Nechat všechno venku, za dveřmi.
Řešením je pro nás jakýsi dům- hradba, který obíhá pozemek po jeho obvodě. Oprašujeme možná už zkamenělé téma ústředního dvora, do kterého je dům otočen. Baví nás pohrávat si s reklamním sloganem záměru. Barrandez- vous. Na první poslech jsou to jasně Barrandovy vousy. Ano, věhlasný francouzský geolog (a domnělý Nerudův otec), po kterém je čtvrť pojmenovaná, toť slavný nositel dlouhých licousů, které po propsání do parcely vytvářejí zajímavé objemy. To je ale málo, s odkazem na rande coby schůzku se nám vybavuje srdce, které je ochoten každý z účastníků tomu druhému poskytnout. Měkké křivky tak důležitého orgánu převedené do půdorysné stopy domu už tu nejsou tak cizorodé, oblý prostor uvnitř dodává pocit jistoty a bezpečí. Důkladné studium územního plánu potvrzuje myšlenku vytvoření rajského dvora uprostřed, zelený pruh však z námi nepochopitelných důvodů musí pozemkem prosvištět naskrz podoben zlomenému šípu. Nevadí, prstenec domu stlačujeme k zemi přesně v místech, kde poručila zvůle urbanisty. Z uzavřeného vnitřního prostoru je rázem roklina nebo kaňon, navážeme-li na úvahy o geologii. Nebo taky ženské lůno, domýšlíme-li příběh o prvním rande. S hmotou teď už dvou protilehlých domů se dá pracovat na sto různých způsobů, uskakovat s nimi po patrech, jednotlivé moduly bytů vysouvat, zatlačovat, natáčet, vynechávat či přidávat. Efektem jsou terasy, přesně to druhé slovo, které se člověku vybaví, když řekne barrandovské a k tomu luskne prsty. Parků a zahrad je po Praze bezpočet, kde jinde se tu ale inspirovat filmem a slavnými scénami, než právě na Barrandově, pár set metrů od filmových laboratoří. V našem uměle vytvořeném a bedlivě střeženém ráji mezi domy jsou nevtíravě citovány pasáže z těch nejslavnějších kousků filmového plátna. Reliéf Barrandova obličeje propsaný do terénních úprav umělé krajiny uvnitř.
Střípky příběhu, které dávají projektu tolik potřebnou odlišnost od dalších podobných záměrů. Jednotlivé nastíněné scény jako filmová políčka položená přes sebe, jeden celkový dojem, do kterého je propsáno všechno. U oscarového díla nelze vynechat jedinou scénu, jediný záběr. Stejně tak u našeho domu, který je zatím ve fázi nástřelu scénáře. Toto jsou dějové linky, které chceme dál rozvíjet, aby příběh legendu o domě nešlo přehlédnout a nedalo se na ní zapomenout. To be continued…
